Uncategorized




A když už jsme u těch knih, pak na to, jak je mám rád a jak je rád čtu, tak bych okamžitě zrušil výuku literatury na středních školách.
V praxi to vypadá tak, že předmět se jmenuje Český jazyk a literatura, přičemž v rozvrhu hodin jsou obě části oddělené. Takže jednu hodinu se středoškolák učí rozbor souvětí a druhou hodinu si do sešitu zapisuje seznam autorů a jejich děl, což se musí do zkoušky tzv. nadrtit nazpaměť, lhostejno, jestli něco z toho někdy četl, nebo číst bude. Připadalo mi to vždycky jako debilita a strašlivě jsem to nesnášel, přičemž jsem protestoval tím, že se to takhle učit nebudu a každou písemnou práci jsem psal z taháků. Samozřejmě, že obecně je výuka stylem “nadrť se to nazpaměť” pitomá, ale tohle mi přišlo ještě horší.
Chtěl bych znát jediný důvod, proč bych měl v určitý den vědět, že Tolstoj napsal v roce “a” dílo “b”, v roce “c” dílo “d” a tak dále a ke každému dílu znát jakési shrnutí, o čem ta bichle vlastně je, přičemž každému je jasné, že i kdybych to v den přezkoušení měl v paměti, tak za týden už nebudu tušit, co jsem před tou tabulí vlastně říkal. To přece není vzdělání, to je nesmysl.
Jednou, když jsem ležel v nemocnici, jsem se šel podívat do “společenské místnosti,” kde bylo pár knížek. Mezi nimi ležela jedna s titulem “Vzkříšení,” autor – Lev Nikolajevič Tolstoj. Tak jsem jí přečetl, protože co se dá v nemocnici taky dělat, že. Nehty jsem si kousat nemohl, poněvadž je mám okousané permanentně, bohužel. No a tak od té doby jsem schopen vyprávět o ději jedné knihy, kterou tento autor napsal. Ale kdybych se na hlavu stavěl, vůbec netuším, jestli jsem se o ní v předmětu “Český jazyk a literatura” něco učil.
A kdyby už tedy výuka literatury zrušena nebyla, pak jediná věc, kterou bych tam učil, je skutečnost, že existují takové různě veliké kvádry plné papíru a písmenek, které se jmenují knihy a každému žákovi bych nějakou věnoval. Buď cestu k literatuře najde, nebo ne. Ale dost pochybuju, že by současnou metodou výuky tohoto předmětu bylo dosaženo sečtělých občanů…



Za svůj poměrně krátký život (25), jsem přečetl hromadu knih.
Za poslední dobu bych vzpomenul: Života sladké hořkosti (Lída Baarová), Dneska už se tomu směju (Adina Mandlová), Modrá, nikoli zelená planeta (Václav Klaus), Paměti (Edvard Beneš), Othello (William Shakespeare), Konec civilizace (Aldous Huxley)… To je jen z poslední doby. Nebyl jsem vždycky “vysazenej” na tento typ literatury. Například kromě dvou, nebo tří knih, jsem přečetl všechno, co napsala Agatha Christie. Bez žertu si myslím, že jsem přečetl víc knih, než většina lidí v životě vůbec viděla. Četl jsem vynikající knihy, četl jsem i dobré knihy a je i hromada knih, které jsem nedočetl, protože byly žalostně špatné. Nikdy jsem ale žádnou knihu nevyhodil.
Jaká ostuda! Neustále se dovídám o dalších a dalších knihách světového významu, které jsem nečetl. A čím víc knih mám přečteno, tím víc si myslím, že toho vím strašlivě málo.
Jsem ohromně nevzdělanej!



Tak mi to nedalo a přidávám se k řetězu “Raději.” Tento je za mojí osobu.

Raději Karel Gott, než Sámer Issa
Raději Karel Čapek, než Michal Viewegh
Raději Kaťuša Maslovova, než Valerie Solanas
Raději Vlasta Burian, než Petr Novotný
Raději Milton Friedmann, než John Keynes
Raději Milada Horáková, než Ludmila Polednová
Raději Winston Churchill, než Adolf Hitler
Raději Ronald Reagan, než Franklin Roosevelt
Raději Edvard Beneš, než Emil Hácha
Raději Zlín, než Gottwaldov
Raději Ivan Děnisovič, než Václav Havel
Raději alkohol, než marihuana
Raději marihuana, než kriminalizace za ni
Raději Galileo Galilei, než inkvizice
Raději jádro, než solární panely
Raději rohlíky, než biopalivo
Raději Praha, než Brusel
Raději svíčková, než krevety
Raději Dmitrij Karamazov, než Mirek Dušín
Raději republika, než království
Raději konkurence, než státní monopol
Raději hospoda ?U sedmi trpaslíků?, než McDonalds
Raději odsun Němců, než občanská válka
Raději Charles de Gaulle, než Edouard Daladier
Raději Pohlreich, než Babica



Dočetl jsem se na idnes.cz o zranění mladé jezdkyně při dostizích na Bruntálsku, pro kterou musel přiletět vrtulník, protože ze svého koně spadla. Jednalo se o tento dostih. Žena se podle článku údajně dostihu původně účastnit vůbec neměla, protože zaskakovala za svou sestru. Jezdkyně se jmenuje Lucie Komendová a jela na koni SILKE, což je klisna anglického plnokrevníka, narozená v roce 2004.
Na facebooku jsem to trochu nadneseně komentoval takto: Naštěstí koni se zřejmě nic nestalo, takže to dopadlo dobře… Ale nadnesené to bylo opravdu jenom trochu. Několik let jsem měl koně. Byl to taky anglický plnokrevník, ale naštěstí ne klisna, nýbrž valach (s ženskýma to obecně bývá trochu složitější :-) ).
Příroda v zásadě rozdělila živočichy na dravce a kořist. Na první pohled se v podstatě tyto dvě kategorie liší postavením očí, což ví každý žák prvního stupně základní školy. Člověk, jako zástupce nejnebezpečnějšího dravce na planetě, má oči postavené vedle sebe, aby viděl trojrozměrně a mohl lépe zaměřit cíl. Naproti tomu kořist má oči po stranách hlavy, aby měla co největší přehled o svém okolí. Člověk jako dravec a kůň jako kořist. Přesto mohou tyto dva druhy uzavřít jakousi formu přátelství. Kůň, přestože je mnohem větší a mnohem silnější, než my, nás poslouchá. My mu dáváme najevo, že ačkoli jsme dravci, nemáme v úmyslu mu ubližovat a tak se dá celkem jednoduchým způsobem vypěstovat vztah, kdy se kořist svého dravce nebojí, naopak ho vítá řehtáním.
Když jsem ještě měl svého koně, mohl jsem si bez jakýchkoliv obav sednout pod jeho břicho a zapálit si tam cigaretu. Můj kůň stál nade mnou, podřimoval a já se nikdy nebál. On znal mě, já jeho a nemuseli jsme ze sebe mít vzájemně strach. To byla jenom jeho důvěra a oddanost ke mě, že mě pod svým břichem nezabil.
Pak ale, kromě oddanosti existují koně s “vymytým mozkem.” Kůň má celkem jednoduché vzorce chování. Uvidíte-li stádo koní, snadno poznáte, kdo ho vede a jaká je tam hierarchie. Stereotypním opakováním lze koně naučit v podstatě cokoliv – třeba proběhnout dostihovou dráhu se všemi jejími překážkami tak, aby koník vydělal nějakou tu kačku. A tím se dostáváme k profesionálnímu jezdectví, ke kterému jsem měl vždycky asi tak blízko, jako má peklo blízko k nebi. Profesionální jezdecký kůň je oddaný zhruba jako děvka ke svému pasákovi. Taky jde hlavně o peníze. Není v tom žádný přátelský vztah a kdo si to myslí, je silně naivní. Do profesionálního jezdeckého sportu tedy vstupují dva – člověk a kůň. Ten první, jako vládce, s možností svobodné volby a s očekáváním co nejlepších výsledků svého otroka s vymytým mozkem, který nikdy neměl možnost dovádět se svými koňskými kamarády na louce, protože je uzavřen a hlídán ve “zlaté” kleci, aby se mu nic nestalo.
Na dostizích jsem byl všehovšudy jednou, bylo to v Mimoni v srpnu 2009 a od té doby jsem řekl, že už mě nikdo na žádných dostizích neuvidí. A taky neviděl.
Ale abych nekritizoval jenom profi soutěže. Za tu dobu, co jsem strávil s koňmi, jsem poznal ještě jeden, pro koně velmi nebezpečný druh dravce. Odpusťte mi teď paušalizování. Tento druh je (většinou) mladá, silně ambiciózní žena, která má potřebu ukázat, že na to má. Tyto ženy pak každé vesnické závody, pořádané spíše pro zábavu, proměňují na válečnou zónu, neohlížeje se na to, zda je kůň v kondici, nebo jak se na to cítí. Příklad za všechny: moje bývalá přítelkyně kdysi jela amatérský závod cca 40km, rozložený tak, že to bylo na celý den. S nimi jela jedna taková ambiciózní víte co. Po cestě byla samozřejmě rozmístěna stanoviště na mírný odpočinek, kontrolu tepů koně a jejich napojení, jakož i občerstvení jezdce. Totéž čekalo v cíli, kde se tato otrokářka snažila zamezit přístupu jejího koně k vodě s tím, že je to přece Arabskej plnokrevník a ten pít nepotřebuje. Máte-li pocit, že je to výjimka, musím bohužel říct, je podobné výjimky jsou časté. Nevím, jestli je to ten pocit moci – že člověk vládne mnohonásobně většímu zvířeti. A to raději nebudu mluvit o různých “tréninkových” metodách, “převýchovách” koní a podobně.
Zkrátka a dobře, existuje oddanost a oddanost. Ale na dostizích pravou oddanost nehledejme, tam žádná není. Tam jsou peníze lidí a strach koně. U některých amatérských “jezdců” taky oddanost nehledejme, tam je fanatický pocit moci lidí a taky strach koně.
Na závěr odkazy na dvě videa, která pomohou lépe pochopit, co je to profesionální jezdecký sport.
Dostihy
Sulka – tohle jsou zvlášť debilní závody klusáků, kdy kůň smí pouze klusat, nikoliv cválat. A aby byl co nejrychlejší, musí samozřejmě klusat co nejrychleji, takže pak není problém, aby se mu zapletly nohy. Pak už to je jako hromadná nehoda na dálnici.
Tohle koně dělat nechtějí. To chtějí lidi. Proto je mi zraněných koní líto víc. Kůň dostihy nemiluje, to je omyl, kterej je rozšiřován zastánci takových “sportů.” Profi kůň je běhá proto, že nic jiného nezná. Má vymytej mozek, neměl volbu a dostal se do soukolí, kde hlavní roli hraje potěšení diváků, peníze sázkařů, ctižádost jezdců a trenérů.



Ahoj všem.

Před několika lety jsem na stejné adrese a se stejným designem psal svůj blog. Objevil jsem celkem náhodou v počítači soubor style.css, který jsem si tenkrát napsal a nějak jsem neodolal a použil ho znova.  Z dnešního pohledu už je to zastaralý design webových stránek, ale nějak mě to netrápí. Pořád se mi líbí.

Vpravo lze vidět různé odkazy na jiné stránky, které jsem tam nedal teď, při obnovování blogu, ale už tehdy. A jak se tak na to dívám, moc jsem se nezměnil – zvlášť odkaz na článek o Lídě Baarové to dokazuje, protože jsem před několika dny přečetl její “Života sladké hořkosti” – což je kniha, kterou jsem si chtěl přečíst už dlouho a objednal jsem si jí z jednoho vynikajícího antikvariátu, který má i e-shop. Jako i tenkrát, pořád se snažím číst hodně knížek. Zrovna teď mám rozečtené “Paměti” Edvarda Beneše, což je jedna z těch knih, kdy celý den trpím hlady, protože jít si udělat něco k jídlu znamená, že se od ní budu muset odtrhnout. :-) Tu knížku jsem si chtěl přečíst, protože jsem nikdy nesouhlasil s vyobrazením Beneše jako “slabocha.” Později si sem přidám “čtenářský deník,” kde budu psát o všech dobrých knihách, co jsem přečetl. (O těch špatných psát nebudu, i když jich byla spousta, ale nikdy jsem žádnou knihu nevyhodil.)

Stejně tak odkaz na ODS zůstává v platnosti, i když o současné vládě pod jejím vedením si myslím svoje. Já zřejmě už zůstanu pravičákem “Klausovského typu.” To mi ale nebrání číst Britské listy, které jsou obecně považované spíše za levicové. Jenže jde hlavně o zajímavé názory.

Opravdu jsem se výrazně nezměnil, ale nasbíral jsem pár zkušeností, takže mám i nová témata, o kterých psát. A tímto “se vítám” zpět mezi “bloggerskou” komunitu.

Příští dva dny budu k dispozici na internetu pouze po sedmé večerní a “celkem utahanej,” ale ve středu začnu pořádně.