Dočetl jsem se na idnes.cz o zranění mladé jezdkyně při dostizích na Bruntálsku, pro kterou musel přiletět vrtulník, protože ze svého koně spadla. Jednalo se o tento dostih. Žena se podle článku údajně dostihu původně účastnit vůbec neměla, protože zaskakovala za svou sestru. Jezdkyně se jmenuje Lucie Komendová a jela na koni SILKE, což je klisna anglického plnokrevníka, narozená v roce 2004.
Na facebooku jsem to trochu nadneseně komentoval takto: Naštěstí koni se zřejmě nic nestalo, takže to dopadlo dobře… Ale nadnesené to bylo opravdu jenom trochu. Několik let jsem měl koně. Byl to taky anglický plnokrevník, ale naštěstí ne klisna, nýbrž valach (s ženskýma to obecně bývá trochu složitější :-) ).
Příroda v zásadě rozdělila živočichy na dravce a kořist. Na první pohled se v podstatě tyto dvě kategorie liší postavením očí, což ví každý žák prvního stupně základní školy. Člověk, jako zástupce nejnebezpečnějšího dravce na planetě, má oči postavené vedle sebe, aby viděl trojrozměrně a mohl lépe zaměřit cíl. Naproti tomu kořist má oči po stranách hlavy, aby měla co největší přehled o svém okolí. Člověk jako dravec a kůň jako kořist. Přesto mohou tyto dva druhy uzavřít jakousi formu přátelství. Kůň, přestože je mnohem větší a mnohem silnější, než my, nás poslouchá. My mu dáváme najevo, že ačkoli jsme dravci, nemáme v úmyslu mu ubližovat a tak se dá celkem jednoduchým způsobem vypěstovat vztah, kdy se kořist svého dravce nebojí, naopak ho vítá řehtáním.
Když jsem ještě měl svého koně, mohl jsem si bez jakýchkoliv obav sednout pod jeho břicho a zapálit si tam cigaretu. Můj kůň stál nade mnou, podřimoval a já se nikdy nebál. On znal mě, já jeho a nemuseli jsme ze sebe mít vzájemně strach. To byla jenom jeho důvěra a oddanost ke mě, že mě pod svým břichem nezabil.
Pak ale, kromě oddanosti existují koně s “vymytým mozkem.” Kůň má celkem jednoduché vzorce chování. Uvidíte-li stádo koní, snadno poznáte, kdo ho vede a jaká je tam hierarchie. Stereotypním opakováním lze koně naučit v podstatě cokoliv – třeba proběhnout dostihovou dráhu se všemi jejími překážkami tak, aby koník vydělal nějakou tu kačku. A tím se dostáváme k profesionálnímu jezdectví, ke kterému jsem měl vždycky asi tak blízko, jako má peklo blízko k nebi. Profesionální jezdecký kůň je oddaný zhruba jako děvka ke svému pasákovi. Taky jde hlavně o peníze. Není v tom žádný přátelský vztah a kdo si to myslí, je silně naivní. Do profesionálního jezdeckého sportu tedy vstupují dva – člověk a kůň. Ten první, jako vládce, s možností svobodné volby a s očekáváním co nejlepších výsledků svého otroka s vymytým mozkem, který nikdy neměl možnost dovádět se svými koňskými kamarády na louce, protože je uzavřen a hlídán ve “zlaté” kleci, aby se mu nic nestalo.
Na dostizích jsem byl všehovšudy jednou, bylo to v Mimoni v srpnu 2009 a od té doby jsem řekl, že už mě nikdo na žádných dostizích neuvidí. A taky neviděl.
Ale abych nekritizoval jenom profi soutěže. Za tu dobu, co jsem strávil s koňmi, jsem poznal ještě jeden, pro koně velmi nebezpečný druh dravce. Odpusťte mi teď paušalizování. Tento druh je (většinou) mladá, silně ambiciózní žena, která má potřebu ukázat, že na to má. Tyto ženy pak každé vesnické závody, pořádané spíše pro zábavu, proměňují na válečnou zónu, neohlížeje se na to, zda je kůň v kondici, nebo jak se na to cítí. Příklad za všechny: moje bývalá přítelkyně kdysi jela amatérský závod cca 40km, rozložený tak, že to bylo na celý den. S nimi jela jedna taková ambiciózní víte co. Po cestě byla samozřejmě rozmístěna stanoviště na mírný odpočinek, kontrolu tepů koně a jejich napojení, jakož i občerstvení jezdce. Totéž čekalo v cíli, kde se tato otrokářka snažila zamezit přístupu jejího koně k vodě s tím, že je to přece Arabskej plnokrevník a ten pít nepotřebuje. Máte-li pocit, že je to výjimka, musím bohužel říct, je podobné výjimky jsou časté. Nevím, jestli je to ten pocit moci – že člověk vládne mnohonásobně většímu zvířeti. A to raději nebudu mluvit o různých “tréninkových” metodách, “převýchovách” koní a podobně.
Zkrátka a dobře, existuje oddanost a oddanost. Ale na dostizích pravou oddanost nehledejme, tam žádná není. Tam jsou peníze lidí a strach koně. U některých amatérských “jezdců” taky oddanost nehledejme, tam je fanatický pocit moci lidí a taky strach koně.
Na závěr odkazy na dvě videa, která pomohou lépe pochopit, co je to profesionální jezdecký sport.
Dostihy
Sulka – tohle jsou zvlášť debilní závody klusáků, kdy kůň smí pouze klusat, nikoliv cválat. A aby byl co nejrychlejší, musí samozřejmě klusat co nejrychleji, takže pak není problém, aby se mu zapletly nohy. Pak už to je jako hromadná nehoda na dálnici.
Tohle koně dělat nechtějí. To chtějí lidi. Proto je mi zraněných koní líto víc. Kůň dostihy nemiluje, to je omyl, kterej je rozšiřován zastánci takových “sportů.” Profi kůň je běhá proto, že nic jiného nezná. Má vymytej mozek, neměl volbu a dostal se do soukolí, kde hlavní roli hraje potěšení diváků, peníze sázkařů, ctižádost jezdců a trenérů.