A když už jsme u těch knih, pak na to, jak je mám rád a jak je rád čtu, tak bych okamžitě zrušil výuku literatury na středních školách.
V praxi to vypadá tak, že předmět se jmenuje Český jazyk a literatura, přičemž v rozvrhu hodin jsou obě části oddělené. Takže jednu hodinu se středoškolák učí rozbor souvětí a druhou hodinu si do sešitu zapisuje seznam autorů a jejich děl, což se musí do zkoušky tzv. nadrtit nazpaměť, lhostejno, jestli něco z toho někdy četl, nebo číst bude. Připadalo mi to vždycky jako debilita a strašlivě jsem to nesnášel, přičemž jsem protestoval tím, že se to takhle učit nebudu a každou písemnou práci jsem psal z taháků. Samozřejmě, že obecně je výuka stylem “nadrť se to nazpaměť” pitomá, ale tohle mi přišlo ještě horší.
Chtěl bych znát jediný důvod, proč bych měl v určitý den vědět, že Tolstoj napsal v roce “a” dílo “b”, v roce “c” dílo “d” a tak dále a ke každému dílu znát jakési shrnutí, o čem ta bichle vlastně je, přičemž každému je jasné, že i kdybych to v den přezkoušení měl v paměti, tak za týden už nebudu tušit, co jsem před tou tabulí vlastně říkal. To přece není vzdělání, to je nesmysl.
Jednou, když jsem ležel v nemocnici, jsem se šel podívat do “společenské místnosti,” kde bylo pár knížek. Mezi nimi ležela jedna s titulem “Vzkříšení,” autor – Lev Nikolajevič Tolstoj. Tak jsem jí přečetl, protože co se dá v nemocnici taky dělat, že. Nehty jsem si kousat nemohl, poněvadž je mám okousané permanentně, bohužel. No a tak od té doby jsem schopen vyprávět o ději jedné knihy, kterou tento autor napsal. Ale kdybych se na hlavu stavěl, vůbec netuším, jestli jsem se o ní v předmětu “Český jazyk a literatura” něco učil.
A kdyby už tedy výuka literatury zrušena nebyla, pak jediná věc, kterou bych tam učil, je skutečnost, že existují takové různě veliké kvádry plné papíru a písmenek, které se jmenují knihy a každému žákovi bych nějakou věnoval. Buď cestu k literatuře najde, nebo ne. Ale dost pochybuju, že by současnou metodou výuky tohoto předmětu bylo dosaženo sečtělých občanů…